Objev sezony a to (nejen) díky Kilpi Trail Running Cupu. Zdatný cyklista Petr Hvolka z Frýdku-Místku se přes zimu přerodil v nezdolného běžce. Jak se mu to ve třiačtyřiceti letech podařilo?

Podobné proměny nejsou vůbec obvyklé, jak se z tebe stal běžec?

V rámci zimní cyklistické přípravy jsem se od prosince věnoval běhání, zkusil jsem si první závod, začal jsem běhat víc a víc… odjel jsem si ještě první jarní závod na kole, Morkovský bike u Kroměříže, a pak se spontánně rozhodl ke změně. Nejspíš i z časových důvodů. Na to, co naběháš, potřebuješ na kole ve stejné kvalitě přibližně třikrát tolik času. Pak už jsem letos závodil v bězích každý víkend, od dráhy přes silnici až do kopců, 60 závodů a 52x byl na bedně.

To je porce! Významný krok jsi k tomu udělal na Trailu Ostrava, že? Tam se pak zrodila i tvoje spolupráce s titulárním partnerem seriálu Kilpi?

Tak nějak se to sešlo, po Ostravě jsem se domluvil s Kilpi. Dostal jsem oblečení a začal jezdit tam, kam měli i oni zájem. Původně jsem neměl v plánu celý seriál KTRC, ale rozhodl jsem se ho objet. Jenom jsem nezvládl na podzim Ještěd, byl jsem zraněný.

Co se stalo?

V létě jsem kombinoval běhání s cyklistikou, sice v rámci regenerace, a přetížil jsem to. Lýtkový sval mě bolel. Pak jsem na týden kolo vynechal, bolesti odezněly a mohl jsem znovu začít pořádně běhat. Na závěr v Motole jsem byl zpátky.

Vinou jedné absence jsi skončil v pořadí čtyřicátníků druhý za Zdeňkem Beckem, jehož jsi vždy porazil, ale on odběhl kvalitně všechny podniky včetně královské Krkonošské padesátky.

Ano, tam jsem šel pětadvacítku… Celý KTRC se mi líbil moc, jen bych se přimlouval dát do pravidel, že se jeden nejhorší výsledek škrtá, tedy že jednou můžeš chybět, něco se stane, přijde zranění… Dát všechno samozřejmě jde, ale pokud jdeš na výsledek, je to docela kruté. Pro mě byly všechny tratě nové, stejně tak kopcovitý charakter závodů. Nejde o ty půlmaratonské délky, ale spíš profily, povrch. Na to už se musí člověk připravovat. Oproti tomu Lesy Bílá, které jsem si taky dal, to byla pohodová časovka, to jsem si běžel jen podle sebe. Ale terén tě rozbije, tím větší výzvu znamená. Byl jsem nadšený, v první sezoně jsem se tu hledal, neměl tolik natrénované na ten terén a tempo do něj.

Kolik potřebuješ na tvoji úroveň, obvykle v první desítce absolutního pořadí, odtrénovat? Myslím, v průměru, pokud neladíš na důležitý a náročný závod.

Nerozděluju závody na malé a velké. V průměru běhám 80 km týdně. Závodím jednou i dvakrát každý týden, při tom si užiju vysoké tepy, sáhnu si na limit. Pak už trénuju objemově na nízkých tepech, přes 4:30 na kilák i víc, regeneračně-kondiční trénink. Dám si i pětadvacítku, užívám si to, po těch závodních tempech. Tam se vždycky vydám, jdu s mlaďochy, co vydržím. Já nemám problém s tempem, držím to, i na dráze, až později si aerobně vystoupím, to už ti věk nedovolí. Nemám důvod k tomu moc běhat úseky.

Jak to stíháš časově?

Dělám znalce u Policie ČR, mám pevnou pracovní dobu. K tomu se starám o třináctiletou dceru, která hraje třikrát týdně odpoledne basketbal. Dokážu si to naplánovat, někdy jsem i do práce a z práce běhal. Do dvou fází jsem si to rozdělil pohodově. Pod deset kiláků nechodím, začnu si to užívat až okolo osmého… Bydlím ve Frýdku, zajedu si autem někdy do Beskyd, anebo běhám tady přes vesničky, vlnky, většinou po silnici. K tomu závodím pravidelně Frýdecko-místecký pohár, ten bývá často v týdnu odpoledne, to je kvalita.

Máš všeobecný vytrvalostní základ z cyklistiky. Kolik jsi toho najezdil?

Do sedmnácti jsem hrál fotbal, pak jezdil Beskydské poháry na biku a dostal se do větší cyklistiky. Nějaký čas jsem dokonce nechodil do práce… Můj hlavní sponzor pak ale z cyklistiky odešel, já začal jezdit Český pohár na silnici, ale bylo to paběrkování. Nechal jsem toho, dodělal si dálkově vysokou a šel k policii. Přitom jsem si udělal trenérské zkoušky na tenis, trénoval děti i dospěláky. Ale jednou se mi dostala do ruky pozvánka na závody, znovu mě to chytlo, postupně jsem přestal s tenisem a začal pořádně jezdit na kole. Dostal jsem se znovu do týmu k Tomáši Motykovi, jezdil jsem za BMC, měl i vlastního sponzora. Trvalo to tři roky. Loni v zimě jsem začal běhat.

Běžecká filozofie se přece jen od cyklistické liší.

Jakmile čuchneš k běhání, jak je tam všechno jednoduché, chytne tě to. Potřebuješ jen boty a chuť. Najde se tam každý, hledáš si svoje. Uznával jsem v KTRC moc ty, co běží víc tři hodiny to samé, co my hodinu padesát. K těm nejlepším mám samozřejmě respekt, ale ti si užívají jinak. V běhu nejsou proměnné, postavíš se na start a běžíš. Na kole je jich víc – někdo tě sestřelí, jindy selže technika, musíš mít materiál na nějakém levelu.

V čem běháš?

Boty si kupuju sám, trošku jsem se hledal. Zkoušel jsem Inov-8, Brooks a další. Nakonec jsem vybral – budete se asi divit – silničky Kalenji a nejvyšší trailovky taky od Kalenji. Mám nějaký disbalanc, už dřív jsem si nechal udělat Sidas vložky na kolo, teď na běh. Jsem absolutně spokojený. Po tisícovce kilometrů ty boty za pár stovek vyhodím a nemusím nic řešit.

Jaký máš plán na další rok, opět trailový pohár, nebo si vybereš nějaký prestižní zahraniční podnik?

Jsem závodní typ, baví mě to a osvědčilo se mi to takhle. Chci závodit často, a proto si nemůžu dovolit padesátku, ta by mě rozbila. Chci takhle pokračovat, abych se druhý den vyklusal a mohl jít dál. To znamená do patnáctky, půlmaratonu. Tak mi to vyhovuje, vedle toho si mohu užít tréninky v klidu. Tu padesátku bych dal, ale chci každý týden závodit, cestovat, setkávat se s lidmi. Tréninkovým deníkem a plánem se nechci dostávat do stresu, řídím se podle pocitů. Hodinky mě spíš jen brzdí, i když se cítím dobře, zpomalím. Užívám si to, sezona pro mě nikdy nekončí. Vyberu si další závod a jedu.

Opravdu podle tebe není nutná ani chvíli pauza?

Naštěstí mi zdraví drží, jen výjimečně přišla únavová krizovka. Znám se, poslouchám tělo a pořád sbírám zkušenosti. Beru sportování za celoživotní záležitost, když se přidají výsledky, potěší tě, máš další motivaci.