Proč Fejfar míří do kopců a do přírody

„Ó hory, ó hory, cítím tvoje vzdory…“ Přední český běžec Ondřej Fejfar a pravidelný účastník našich závodů se vydává vstříc světové skyrunningové sérii. I on utíká z nudné dráhy i přeplněné dlažby měst do čarokrásné přírody. O své filozofii, tréninku i plánech vypráví v rozsáhlém rozhovoru, který jsme vedli při podvečerním výběhu podél Vltavy na Běžecké škole Prahy 4, kde „přednášel“.

 

Jak v hlavě všestranného běžce s ambicemi uzrála myšlenka věnovat se prioritně skyrunningu?

Hlavně to jsou perfektní nádherné závody. Jako malej kluk jsem záviděl ostatním sportům, hlavně těm zimním, že mají svůj světový pohár. Každý týden závodit na jiném místě. Proto mi přišlo jako zajímavý cíl zaměřit se na celou světovou sérii a tam bodovat.

 

Běžci plnohodnotné špičkové série nemají, tu se najde nějaké mistrovství světa či Evropy, pak skládají program podle různých priorit…

Právě to se mi teď líbí, mít jasnou náplň celé sezony.

 

Snažit se po osobních maximech někde na silnici, nebo v tradičních vrchařských závodech tě už neláká, tam máš tedy splněno?

Víceméně ano. Ale letos mám také za velký cíl mistrovství Evropy v běhu do vrchu v Itálii. To mi celkem zapadá do přípravy, pokud se tedy nominuju. Myslím, že bychom tam mohli udělat zajímavý výsledek hlavně v týmech.

 

Jak tedy přesně plánuješ účast ve Skyrunner World Series, která má program ve čtyřech kategoriích  Sky race, Extreme, Ultra a Vertical?

Devět závodů plus desátý mistrovství světa. Chci absolvovat pět Verticalů a čtyři Sky race. Nepojedu nejspíš na první závod koncem dubna Yading Skyrun do Tibetu. Je to hodně vysoko, mezi 2 800 a 4 700 metry, potřeboval bych hodně dlouhou aklimatizaci. Kolik by to stálo a co bych tam dělal? Zato asi vyrazím začátkem srpna do Ameriky do Montany na The Rut 25 km.

 

Sky race mají od 22 km (Dolomity) až po 46 km (Matterhorn), navíc ve skutečných horách. Měníš výrazně přípravu?

Zatím úplně ne, přitom, jak to říct, vím, že to bude náročný. Přidávám v intenzitě i objemu. Ve škole se blížím ke konci (studuje informační technologie na VŠE v Praze, pozn. red.), dělám na diplomce, ale nemusím tam pravidelně chodit. Jsem naprosto pánem svého času, můžu věnovat tréninku nejvíc, co jsem kdy věnoval. Chci taky trénovat v Alpách v březnu a v dubnu.

 

Chceš se stát nejlepším českým horským běžcem. Kolik jsi tedy schopen věnovat denně tréninku?

Když to pořádně spočítám se vším všudy, protahováním, cvičením a regenerací, klidně i pět hodin. Možná i víc. Zbytek času věnuju škole a dalším aktivitám. Někdy výdělečným.

 

Na Hithitu jsi vybral finanční částku od svých sympatizantů. Přesto, jak to dáš celé dohromady? Ani u tebe se nedá říct, že bys byl běžeckým profíkem na full time úvazek, ostatně jako u nás nikdo…

Nikde nemám plat. Už je mi sedmadvacet, rodiče mě nesponzorují, musím utáhnout i náklady na život mimo peněz na závody a na trénink. Sezona mě vyjde asi na dvě stě padesát tisíc korun, z osmdesáti procent ji mám pokrytou. Živí mě běh. Pořádám běžecké kempy, něco vyhraju, loni jsem si našetřil. Ale dávám do toho všechno, co mám.

 

Nedávná atletická superformace Kroměříže, jejímž jsi členem, už vůbec nefunguje?

Jsem formálním členem, ale ani se letos nepřihlásili do soutěže, nic po mně nechtějí. Loni mi doplatili pár korun.

 

Zvolit cestu „vydělám si během“, zaměřením se na odměny po závodech, vede většinou k poklesu reálné výkonnosti a často i radosti z běhání.

Máš naprostou pravdu. Touhle cestou já se vydat nechci. Ve skyrunningu s žádnými velkými odměnami počítat ani nemůžu (World series nabízí v součtu 135 000 eur za sezonu, pozn. red.).

 

Běhání zůstává vášní, zálibou, výzvou. Pro mnoho běžců se přesouvá koncentrace z měst a silnic do přírody, nejen na extrémní závody.

Běhání po horách se mi líbí i tím, že to jsou závody pro každého. Bez ohledu na výsledek je obrovským zážitkem skyrunningové závody jen absolvovat a poznat ta nádherná místa.

 

Jaký pro tebe mají rozdíl sky race oproti tradičním vrchům?

V náročnosti a terénu. Sklon kopce ve vrších není tak veliký, všechny závody jsou běhavé, ani převýšení není extrémní. Závody trvají do hodiny a půl. Sky race na tomhle čase začíná.

 

Důležitou součástí taktiky je rozlišit, kdy se vyplatí do kopce jít chůzí, aniž bych ztratil. Jak to poznáš?

To přijde přirozeně. Není chyba jít. Můžeš předejít spoustu lidí, co běží, Ale i naopak. Někdy pomaloučku běžím a ostatní mě předejdou.

 

Rozhoduje u tebe sportester, hlava, nebo nohy?

U mě vždycky nohy. Přejde se do předklonu, sice vypadáš trochu nezdravě, ale bývá to nejekonomičtější. Je dobré závod občas takhle proložit. Zapojí se jiné svaly, ušetříš ty běžecké. U skyrunningu bývá ale ještě důležitější seběh. Je dobré dostat se nahoru, ale zachovat si síly do seběhu. Závod se vyhrává v seběhu.

 

Mnoho běžců se správnou seběhovou techniku učí obtížně. Kde spočívá její tajemství?

Je to hodně o zkušenostech. Ani ne tak o rychlosti, ale o úspornosti. Být dole co nejrychleji, ale co nejvíc pošetřit nohy.

 

Pustit to, nebo cupitat?

Když to pustíš, většinou si odrovnáš nohy a v dalším stoupání přijdou křeče. Těžko to popsat. Kilian Jornet říká, že musíš splynout s terénem a kopírovat ho. S tím já souhlasím.

 

Pro trénink na tento typ úsporného běhání řada běžců využívá i bosé běhání. Sami bosoběžci radí i „obutým“: krátký běh naboso vám vylepší techniku kroku. Co ty na to?

Jsem proto po tréninku se naboso vyklusat, na ideálním trávníku třeba na fotbalovém hřišti, deset patnáct minut. To nohám pomůže. Zaktivuje se klenba. Jinak ne, hrozí nebezpečí zranění, rozříznutí nohy. Ještě tak aspoň v minimalistických botách, i tam klenba hodně pracuje.

 

V čem teď běháš?

Mám Inov8. Hodně běhám v Terrraclaw, dá se v nich i několik hodin po horách, minimalističtější, ale celkem pohodlná bota. Při nabíhání objemu mám nový model Roclite. Na asfalt a zpevněný terén.

 

Kolik tedy nabíháš v objemovém období?

Pět set kiláků měsíčně. To držím od půlky prosince. Víc nechci. V týdnu se snažím jít dvakrát intervalově, nebo sice delší kus, ale v tom naplno dvacet, deset a pět minut, třeba. Pak dvakrát vytrvalost, hodinu a tři čtvrtě až dvě hodiny a ten druhý až dvě a půl hodiny. Snažím se v horách a kopcích, ta vzdálenost není zásadní. Zbytek jsou volné klusy, ty jsou také důležitý.

 

Máš postavenou kostru a dolaďuješ ji podle pocitů, nebo přesně plníš plán?

Mám trenérku už od mládí, paní Jaroslavu Grohovou (matka Karolíny, reprezentantky v běhu na lyžích, pozn. red.), podle ní jedu a všechno s ní řeším.

 

Teď jsi natěšený na dlouhé kopce, ale vzhledem k věku, necháváš si otevřená vrátka k návratu na případné rychlé desítky, půlmaratony na silnici?

Už se mi nechce. Ale pořád by tam snad prostor na zlepšení byl, když teď vidím Vítka Pavlištu. On je o tři roky starší a zhruba před třemi lety byl tam, kde jsem dnes já na silnici. A pak měl úžasné sezony.

 

Zvládne Krkonošský skymarathon i silniční maraton.

To, že má vytrvalost a zvládne Krkonoše, mě nepřekvapuje. Kopce zvládá z Liberce. Spíš mě zaujalo, že si dal osobák na pětku na dráze. To je bomba.

 

Kdy tedy vyrazíš na pořádný maraton za plnovýkonem?

Rád bych. Na výkon bych ho měl běžet letos, ale to neplánuju. Potřeboval bych se na něj soustředit aspoň půl roku. Ale bojím se, že jsem si vybral ty hory a není cesty zpět.

 

Tam máš vrcholný cíl, vidíš reálně dosažitelný výsledek?

Celá Skyrunning světová série! Chci dosáhnout dobrý výsledek v součtu a jeden samostatný. Ale jak dopadnu, si netroufám odhadnout. První rok budu sbírat zkušenosti a získávat vytrvalost, uvidí se, jací běžci se tomu budou věnovat. Dám důraz na vertikální kilometr, tam cítím šanci, ty by mi mohly sedět. Uvidíme po letošku, jsem na začátku.

 

Cítíš podporu běžeckého světa i případných sponzorů při této cestě? V tradičních soutěžích ani účast v olympijském maratonu nepřinesla Honzovi Kresingerovi a Ivaně Sekyrové v českém atletickém prostředí náležité uznání, stále zůstali jen nadšenými amatéry…

Olympiáda člověku u nás bohužel nezachrání kariéru, musíš se starat sám. Já mám od svazu otevřený účet na pár tisíc na přípravu a za to musím odběhnout vrchy. Aspoň něco, to je moje jediná podpora z veřejných zdrojů. Pokud se běžci nebudou systematicky podporovat, nemohou se výrazně zlepšovat. Kdo přestane studovat a přestanou ho platit rodiče, nemá šanci.

 

Ani výprava Jirky Homoláče a Milana Kocourka do Keni se nestane vlastní možnou alternativou?

Zatím nikdo z Čechů, kdo se tam připravoval, Frei se Šnebergrem atd., se nezlepšili. Naopak přetrénovali se a zabalili to. Snad Kristina Mäki, co tam loni byla s trenérem, to zvládla. Vždi v Maroku hrozí střevní potíže, přestává se tam jezdit. Jeden pobyt to v Keni asi nezmění. Ale třeba tam najdou dobré podmínky a režim, budou se tam vracet a projeví se to pozitivně. Pak bych o tom mohl začít taky uvažovat.

S Ondrou si můžete užít prázdninový KTRC přípravný kemp v Krkonoších ve dnech 5. – 6. července 2016