Ačkoliv absolutní titul krále běžecký seriál Kilpi Trail Running Cup neuděluje, pro letošní rok by ho zcela jistě získal Tomáš Maceček. Teď 27letý chlapec zpod Lysé hory, milovník náročných horských běhů, dříve i mrakodrapový schodišťový specialista.

Jak se ti líbí tohle ocenění?

Docela by to i sedělo.. kdyby mi to vyšlo i na Ještědu. Vítězství na těchto závodech si cením, protože mají vždycky vysokou úroveň, co se týká konkurence i organizace a hlavně krásných tratí. Na nich se ukáže skutečná kvalita.

Dokázal jsi vyhrát městský trail v Praze na 10 km, ale i Krkonošskou velehorskou 50. V čem se to pro tebe lišilo?

Kratší závody víc bolí. V Praze jsme dali fajn souboj s Honzou Zemaníkem, výhra mě hodně povzbudila. Je tam hodně těžký profil, sedělo mi to. A taky bavilo, mnohem víc než kdybych běžel někde rovnou desítku. V Krkonoších jsme měli mistrovství republiky v ultraskyrunningu, připravil jsem se na to a bral to jako jeden z hlavních cílů sezony, přál jsem se dostat dopředu a být na bedně. A to se mi povedlo. Přede mnou sice skončil Polák Witek, ale pro mě byl hlavní český mistrák  a tak jsem si závěr spíš už takticky udržel a nechtěl riskovat. Jak to vyšlo? Postupně se to vyvinulo, v seběhu ke Stohu spadl Robert Heczko, to byl pro mě hlavní favorit závodu, dole jsem setřásl Jirku Petra, dál ho už neviděl a šel si svoje.

Jsi letos výrazně lepší nebo soupeři malinko horší?

Já jsem se určitě posunul, soupeře hodnotit nemůžu a nechci. Každý se chce přece zlepšovat. Výsledky našich kluků v zahraničí to potvrzují.

Co ti přineslo vzestup nejvíc?

Progres vidím v tréninku se Zdendou Křížem. Pořádně běhat jsem začal až později, mám se ještě kam posouvat. Je to alchymie, přidávám si objemy, ale hlavně kvalitu. Začal jsem věřit trenérovi a sehráli jsme se. Taky on pochopil, co potřebuju. Ten vztah považuji za nejdůležitější. Skládáme pak cykly, kdy se trénuje více a závodí z plného tréninku a pak zase ladí na ty hlavní závody. To je umění, které dělá rozdíly a výsledky.

Který závod si ceníš letos za svůj nejlepší?

Byly tři. Určitě Perun na začátku sezony, mrzí mě, že nevyšlo první místo (vyhrál Ital Carrara, druhý Brýdl, třetí Maceček, pozn. red.), ale bavil mě. Asi úplně nejlíp mi vyšla Tatranská šelma s traťovým rekordem (před Zemaníkem a Mrázkem, pozn. red.), dva týdny po Krkonoších. V tu dobu jsem měl vrcholnou formu sezony.

Po studiu v Brně ses přesunul do Prahy a začal pracovat. Jak ses adaptoval?

Myslím, že dobře. Našel jsem si dobré terény v Šárce, kolem Vltavy směrem z Tróji, tam se dá běžet daleko po trailech. Věnuju se výzkumné činnosti v rámci Masarykovy univerzity na pracovišti v Praze. Práci si někdy můžu přizpůsobit.  Daří se mi to, času mám relativně dost, zatím nemám rodinu. Uvidíme, jak to půjde v zimě, protože raději chodím za denního světla , kdy se můžu kochat přírodou a výhledy. Teď se budu asi muset naučit běhat i s čelovkou a donutit se ráno. Přes zimu se snad dostanu víc domů do Beskyd, za kamarády i na trénink, teď jsem přes léto jezdil hodně po závodech,

Pomáhá ti i týmové zázemí formace Buff/Salomon, že?

Zdeněk Kříž už sám tolik neběhá, po těch jeho problémech s kolenem ho začalo bavit trénování a managing. My ho hecujeme, aby chodil s námi a užíval si to. Myšlenkou je sehnat co nejlepší podmínky, podporu materiálem i další finance na cesty a na výživu.

Na jaře jsme strávili přes týden  na soustředění v Toskánsku, ale pak po závodech jezdil spíš každý sám. Vedle mě ještě Mára Causidis, mladé triatlonistky a běžkyně Terka Svobodová a Kristýna Skupieňová .

KTRC máš rád. Co se ti líbí, co bys doporučil zlepšit?

Oceňuju celkově skvělou organizaci, kde nic není problém, sejde se tam vždycky dobrá parta lidí, už má svoji tradici. Pěkné trasy mají navíc perfektní značení. Slyšel jsem od některých běžců, že by ocenili ještě líp vybavené občerstvovačky v Krkonoších na dlouhém závodě, aby se dala vybrat kola, sůl, tyčinky, gely. Elita si nese svoje, na co je zvyklá, ale obyčejnější běžci spoléhají víc na pořadatele.

Vnímáš větší soupeřivost ne snad ani mezi týmy, jako spíš regionálními skupinami běžců. Vy kluci z Beskyd versus Krupičkovi Orličáci nebo Fejfar a spol. z Krkonoš, k tomu Liberečáci Pavlišta nebo Heczko?

Ani ne. Je to vždycky hodně přátelské. V elitě se všichni dobře známe, rádi pokecáme, v cíli dáme pivo. To soupeření tolik neřešíme, každý má v danou dobu jiné závodní priority.

Trail Ostrava KTRC nese tvůj rukopis, jaký máš k trati vztah?

Žil jsem tam celý dosavadní život, občas jsem tam na haldě i běhal a jezdil na kole. Snažil jsem se vybrat to nejlepší, co se tam dá najít. Aby to mělo ducha města a vystihlo jeho specifické prostředí. Ukázat lidem odjinud, že najdeme pěkné traily i tady.

A další už stabilní podniky – Dolní Morava, Lipno, Ještěd, Český les?

Na Dolní Moravě se mi líbila víc třicítka. Teď je to po technickém seběhu z hřebene už hodně běžecké. Ale chápu, že pro mnoho lidí už bylo třicet asi moc, rozumím sjednocení série na půlmaratony. Na Ještědu tam je krásně vždycky. A Lipno s Českým lesem jsem ještě neběžel, tenhle druhý konec republiky moc neznám.

Kde by sis doma ještě rád objevil další běžecké terény?

Já bych vybral klidně i něco méně známého, nemusí to být úplně velké kopce, ale aby se běželo nahoru dolů. Míst by se našlo určitě dost. Třeba někde v pískovcových skalách, Orlických horách nebo Rychlebských. Tam by se mohlo dát něco vymyslet, to jsou zapomenuté končiny.

Jaké máš plány na příští rok?

Nejvíc se chci věnovat skyrunningu, čím těžší, to mi víc vyhovuje a baví. Nebudu asi schopen prosadit se na těch rychlejších tratích, tam je veliká konkurence. Spíš od čtyřiceti kilometrů a výš. Mrzí, že nevyšlo letos v září mistrovství světa ve Skotsku, kde vinou počasí kopce změnily na rovinu (49 km, 1 650 m převýšení, skončil 27., pozn. red.), tam bych býval měl šanci. Ze začátku sezony dám nejspíš Ještěd a Peruna a pak si vyberu pěkné závody skyrunningové série, až dají kalendář. Počítám, že někdy v prosinci přijde čas plánovat.