Jak se nejlíp připravit na Krkonošskou 50? Běhat. Těch cest se najde řada, tahle však rozhodně stojí za to. Jmenuje se Stralivigno a startuje dva týdny před královským podnikem českého Mizuno Trail Running Cupu. Prubnul jsem ji v sobotu a stále surfuju na vlně endorfinu, nohy už jsou dávno v pohodě.

Tradiční trail slavil dvacáté výročí, je to 21 km v Malém Tibetu, pašeráckém údolí mezi švýcarským Val Müstair a italskými svahy Bormia. Úchvatné scenérie, o co běhavější je absolutní převýšení (ke 400 metrům), o to náročnější sama nadmořská výška. Nejníž spadnete do 1810 metrů, nastoupáte k 2040.
Zdejší červnový skymaraton, ten je někde jinde, pro až na pár jedinců pro zbytek české běžecké scény sebezničující tortura. Kdepak rozvíjející trénink… Ale Stralivigno? Podle mého soudu ideální vrchol nebo závěr několikadenního pobytu, a nemusí to být zrovna náročný kemp, v nádherných horách.
Kde se dá chodit, lézt, jezdit na silničce i biku, nahoru i dolů, na kolečkových lyžích i na lodi, plavat (jen v bazénu, Lago má i v létě deset stupňů…). Což potvrdil i minulý týden, kdy jste tu na každém kroku potkávali cyklisty profistájí WorldTour včetně Vakoče s QuickStepem, lyžaře, biatlonisty, běžce, bikery…
Livigno má totiž oproti podobně, nebo výš položeným velkovýrobnám bílých krvinek jeden významný bonus – rovinatý minimálně desetikilometrový okruh v údolí, buď na asfaltové stezce anebo šotolinové cestě. A teď tu ještě dokončují i atletický stadionek, který se měl pokřtít právě startem Stralivigna. Ale přece jen jsme v Itálii – i když dějišti freestylové části zimní olympiády 2026.
Organizace pohodová, žádné stresy. Za startovné od 30 do 40 eur podle času přihlášky dostanete nejen solidní závodnický servis, ale i fešnou mikinu Scarpa a vstupenku do bazénu Aquagrande. Letos ho využilo přes 1200 běžců a běžkyň.
Začíná se až v 16 – i proto se vyplatí dát si tu pár dní pobytu, a v klidu nechat nohy spočinout. Nemusíte courat po obchodech (jsme v bezcelní zóně…) nebo se válet na louce. Můj tip: moderní minimalistický Montivas Lodge, v poledne si sami uvaříte špagety nebo rýži a v ceně je neomezeně skvělé kafe – přece jen jsme v Itálii, že.
Už pár dní před startem tu potkáváte vyšvihané běžce a běžkyně povětšinou pokročilejšího věku, všeobecný výkonnostní level tu (myšleno přímo závod) stojí poměrně vysoko. I když trať zvládne v pohodě a čtyřhodinovém limitu i slabší kategorie.
Vyráží se z koridoru na silnici u aquaparku na východním okraji Livigna, skoro kilák do města než se masa trochu rozsortýruje. Pak dva kiláky po hlavní třídě, až dojemně obležené místními i turisty. A ještě další tři už po asfaltové stezce podél říčky dole v údolí.
Už tady poznáte, zač je toho (v této výšce) loket. Moje první zkušenost hovoří takto: Ač jsem se držel s respektem k metrům, brzy jsem si pocitově ověřil, že musím počítat plus (nejmíň) třicet vteřin na kilometr navyklého tempa. Nedostatek kyslíku mě zkrátka víc nepustil, a postupem času se projevil i v tíze nohou… Byť se limitů ať profilových, či tempových zdaleka nedotkly.
Jistě, neladil jsem. Dva dny před startem jsme podstoupili sedmihodinovou túru na třítisícovku Piza de Rína. „Výborná aklimatizace, věř mi,“ povídal průvodce Luca, který Stralivigno běžel několikrát. Jenže na druhý den mě i po walking józe s Laurou na Madononu (ve 2800 m) tahal namožený stehenní sval. Ale nestěžuju si, jen upřesňuju výchozí pozici. Těm horám se nedá odolat.
Na šestém přichází první cikcak stoupačka do lesíka na straně areálu Motollina, pak kamenitý trail s kořeny, kde se had natáhne, ale pořád máte s kým běžet/jít. V prudších zvedačkách to jinak nejde, o pár kroků se tady nehraje.
Na desátém se klesne k západnímu okraji údolí směrem k Passo Foscagno (2291 m), vedoucím do Bormia. Kiláček po rovině po třetí občerstvovačce naladí, že by se to snad mohlo rozběhnout i rychleji, jenže návrat vzhůru do panoramatického trailu tuto iluzi brzy rozbije…
„Forza! Forza! Grande! Bellissimo!“ Kravské zvonce, anebo jen soucitný úsměv vám pomůžou tu chvilku trápení překonat. A pak běžíte, lesem, stezkami zakouslými do téměř třítisícového svahu Carossela, skáčete přes potůčky, zdravíte kozy a ovce, kocháte se malebnými dřevěnými staveními…
Mezitím se stále přibližuje věž kostela a skluzavka aquaparku v Livignu. Víte podle mapky, že poslední tři čtyři kiláky už padáme dolů. Pořadí se pořád významně přesýpá, jak se komu daří vyrovnávat se stoupáčky, technickým terénem nebo seběhy.
Poslední kilák klesá už mírně mezi loukami a po náspu k hrázi jezera, opačným směrem do startovní brány. Ta je stále, i půlhodinu (čas 1:46 mi vyšel až neuvěřitelně přesně podle odhadu) po vítězi Lucienovi Epineyovi z Venezuely (1:16:52) obsypaná lidmi. Tleskají, povzbuzují, uznale pokyvují. Ač běžci ještě vypadají velmi zdatně, nejmíň na tváře se jim hluboce otiskly stopy livingských hor.
Biatlonová mistryně světa Kaisa Mäkäräinenová se směje, běžela v páru se svým přítelem Jarkkem Siltakorpim, každý půlku, a skončili dvanáctí. „Jsme tady týden, našla jsem si závod ve zdejším programu a bylo to skvělé. Nikdy jsem nic podobného neběžela ani doma ve Finsku,“ říká.
Jen pár kroků vede do aquacentra, kde má každý účastník svoji skříňku i místo ve sprše. Užívám si ještě zasloužený wellness s vířivkou, pak dvě místní pivka 1816 z nejvýš položeného pivovaru Evropy. A padám do postele pod alpskými hvězdami s uspávajícím cinkáním zbloudilých krav. Opravdu doporučuju – už za rok, zaškrtněte si v kalendáři 25. 7. 2020. Jednáme o zajímavém partnerství…
Cesta z Prahy mezi osmi a devíti hodinami na Mnichov, Garmisch, Fernpass, Imst a pak směr St. Moritz. Rychlejc to nejde. I proto si tu naplánujte pár dní a nespěchejte. Tunel Munt La Schera ze Švýcarska do Livigna stojí 12 eur, za to si můžete načerpat plnou nádrž okolo litru za euro a dojedete s ní až nazpátek domů.

Tomáš Nohejl, Livigno